Archiv rubriky: BLOG

Už jsem od několika lidí nezávisle na sobě slyšel, jestli těch podcastů u nás není nějak moc. Není. Stále je to oblast, která je v plenkách. Je možné, že žijete v sociální bublině (jako já), která podcasty konzumuje často. Podcasty stále ještě nedosáhly vrcholu. A to platí i v Americe, kterou můžete považovat za jejich kolébku. 

Posledních několik dní jsem sledoval predikce pro podcastový trh na rok 2020. Už jen fakt, že se k nim najednou vyjadřuje tolik expertů, znamená oproti loňskému roku výrazný posun. Pokud se rozhodnete s podcasty v příštím roce začít, můžete rovnou naskočit na jeden z trendů, které v zámoří předpovídají. Ty, které jsou relevantní i pro náš český trh, jsem pro vás shrnul do tohoto článku. 

Obrovské investice do nových akvizic 

Možná jste zaregistrovali, jak se v aktuálních měsících chová Spotify či Apple s Googlem. Toto jsou na globálním podcastovém hřišti největší hráči. A všichni tři podnikají masivní investice. Spotify podle některých zdrojů plánuje vrazit do podcastů až půl miliardy dolarů. Jen v roce 2020. Proč? Cíl je jasný. Spotify chce být Netflixem pro podcasty. Stejný cíl má ale i Apple a Google. A to se ještě neví, jak se k situaci postaví Facebook, jehož interní tým také pracuje na podcastovém rozhraní. 

Podcast říznutý videem 

Video by mělo mnohem lépe fungovat s podcastem v příštím roce. Umožňuje totiž perfektní škálování obsahu. Podcast, který nahrajete, můžete rozsekat na několik menších útvarů a ty potom postupně vkládat na vaše sociální sítě či do jiné distribuce obsahu. Máte multikanálový dosah s jedním kusem obsahu. Jinými slovy za málo peněz hodně muziky. Dá se očekávat, že tento druh podcastování bude na vzestupu nejen u nás, ale i v zahraničí. 

Marketéři si začnou podcastů víc všímat 

Je otázkou, jak moc se vzestup podcastů projeví na objemu prodané reklamy. Respektive jak moc. Už teď se dá tvrdit o tom, že mnoho zahraničních podcasterů se na základě partnerských spojenectví dokáže docela dost dobře uživit. Nejvýdělečnější podcasty vydělávají několik milionů dolarů ročně. To je i po odečtení nákladů docela pěkná částka. Příští rok většina expertů (třeba na stránce weeditpodcasts.com) prorokuje, že oči marketingových agentur se stále víc začnou upínat k podcastům. A to se v nějaké míře určitě odrazí i u nás. 

Známá jména před mikrofonem 

Pokud posloucháte zahraniční podcasty, tak jste si možná všimli, že se některá známá jména přesouvají částečně k podcastům. Z těch opravdových ikon můžu zmínit třeba podcast Conan needs a friend, jehož autorem je Conan O’Brien (moderátor late night show). Dává to smysl. Celebrity musí být tam, kde je aktuální pozornost lidí. V tomto směru jsou jako všichni ostatní. A pozornost jednoznačně začíná směřovat k podcastům. Takže čekejme, že se brzy začnou připojovat i další osobnosti. 

Válka mezi Apple a Spotify zostří 

Už jsem psal, že to bude mezi těmito giganty zajímavé z pohledu investic. Ještě zajímavější to ale bude z pohledu rozdělení trhu. V tuto chvíli má jasně vedoucí pozici Apple. Z jeho zařízení poslouchá až 70% (záleží, na jaká čísla koukáte) všech posluchačů. Proslýchá se, že Spotify by se mohlo vydat v honbě za vyšším podílem cestou platformy pro mladé. U generace Z a Y má už teď velmi dobrou pozici. Můžeme tedy čekat třeba to, že Spotify začne produkovat vlastní krátké podcastové série, které budou mladým vyhovovat víc. 

Že je teď moderní dělat podcast, to už jste asi postřehli. Hodně lidí ho nějak dělá a vy jste možná dostali chuť zveřejnit své vlastní povídání taky. Občas jsem dostal otázku, jak teda vlastně ten podcast “dostat na Spotify”. Není to tak jednoduché, jak se prvně zdá. Na Spotify a další platformy se totiž podcasty nenahrávají. Tyto aplikace fungují v podstatě jako RSS čtečky a podcasty jsou fyzicky uloženy na tzv. hostingových platformách. Audioboom je jednou z nich. Používám jej od samého začátku a teď vám ukážu, jak ho můžete použít taky. 

Celá operace by vám měla zabrat zhruba hodinu. Pokud už máte rozmyšlené texty, tak ještě méně. 

1. krok: Registrace 

Audioboom je britská služba, vše je v angličtině, kterou ale nepovažuji za velkou překážku. Zaregistrujte se pomocí vašeho e-mailu jako nový poskytovatel podcastů. Audioboom vás poté povede za ruku až ke zdárnému dokončení akce, což je v tomto případě nahrání podcastu a jeho odeslání ke schválení na patřičné aplikace.  

Jakmile si kliknete v hejlové schránce na ověřovací link, můžete začít vyplňovat. Hosting každé podcastové série (v mém případě podcastů Buduj značku) stojí 10 dolarů měsíčně. Jediné omezení je počtem poslechů. Jakmile by některou z epizod poslouchalo víc než 10 tisíc lidí, Audioboom vám měsíční předplatné zvedne. Klepněte na “vytvořit nový podcast” a vyplňte jeho jméno. Hned poté se dostanete do hlavního rozhraní.   

2. krok: Nezbytné informace 

Logo, anotace, kategorie a doplňující informace. To byste měli nastavit na další kartě. Vše půjde později kdykoliv upravit nebo změnit. 

Logo musí být čtvercové a alespoň o rozměrech 1400×1400. Velkou pozornost potom věnujte kategoriím. Podle toho, jak podcast zařadíte, se také bude objevovat v katalogu aplikací Apple podcast nebo Spotify. Takže buďte přesní. Nezapomeňte vyplnit i jazyk (češtinu) a váš e-mail, na který budou moci přímo z aplikace lidé reagovat. 

Pak už zbývá podcast zaplatit. První a všechny další platby jsou za těch zmíněných 10 dolarů.   

3. krok: Nahrání podcastu 

Pokud už máte epizodu podcastu hotovou ve formátu mp3, pojďte ji nahrát. Vlevo v panelu klepněte na “Dashboard” a potom na velké modré tlačítko “Upload episode”. Do panelu přetáhněte mp3 soubor, načež se objeví obrazovka, kde vyplníte informace o podcastu. 

Začněte titulkem, potom anotací epizody. Nahrajte cover fotku (může být stejná jako logo). Vyplňte doporučené shrnutí epizody. Stačí jednou větou, je to jakýsi podtitul epizody. Pokud jsou v podcastu sprostá slova, tak zaškrtněte “explicit content”. Dole ještě nastavte, zda podcast vydáte hned nebo nastavíte datum vydání na jindy. Můžete to nastavit i zpětně.  Tlačítkem Publish odešlete podcast do světa.  

4. krok: zveřejnění podcastu / schválení 

Pokud nahráváte první epizodu, tak se zatím nestane nic. Podcast bude přístupný jen z jeho karty na Audioboomu. Je potřeba jej ještě odeslat ke schválení. To uděláte v rubrice “Distribution”. Zde vidíte všechny platformy, na kterých můžete podcast schválit přes rozhraní Audioboomu. Spotify vyřešíte jednoduchým kliknutím na “submit request”. K tomu, aby se podcast objevil v aplikaci Apple podcast, potřebujete vlastní Apple ID. Audioboom vás po kliknutí na odkaz pošle do rozhraní Podcast connect. Tady je potřeba podcast separátně potvrdit ke schválení. Většinou trvá necelý týden, než aplikace podcast schválí. 

Přes Audioboom sledujete i statistiky podcastu. Nahráváte přes něj všechny další epizody. A je to taková páteř vašeho podcastu. Pokud by vám dělal některý bod problém, neváhejte se na mě obrátit. 

Říkejte dnešní době doba workshopová. Opět se trochu přelívá trend. 

Už to nejsou online semináře a webináře. Byla doba, kdy to vypadalo, že každý má na své osobní webové stránce předinstalovanou platební bránu a je připraven za drobný poplatek učinit před kamerou výron svého “expertního” know-how, které naprosto změní váš život, nakopne váš byznys a vy budete v podstatě úplně jinými lidmi než dřív. 

Ta doba pominula. Bohudík. 

Dnes se opět rádi setkáváme naživo. Klidně v malých skupinách, ale setkáváme. Internet je plný byznysových snídaní, tematických snídaní, neformálních HR snídaní…skoro to vypadá, že karlínské kavárny brzy vyhlásí bankrot.

Asi cítíte, že jsem k současnému trendu workshopů trochu skeptický. Nejdřív vám vysvětlím proč a potom, proč už nejsem. Když jsem se čas od času na nějakých prezentacích či workshopech ocitnul, neměl jsem štěstí na dobré řečníky. Většinou to byli nesmělí lidé, jejichž nesmělost ještě podtrhávala powerpointová prezentace na plátně za nimi. Ti lidé neuměli pracovat s publikem, neměli postoj ani mluvu, která by nerušila od vyprávění. Spoléhali na své slajdy, které víc než k vypíchnutí důležitého sloužily jako učební skripta k akci.Nabyl jsem po několika stejných zkušenostech dojmu, že takto je to všude. 

Mýlil jsem se. 

Poznal jsem i velmi dobré řečníky. Není jich mnoho, ale o to víc si jich cením. I s ohledem na to, že jsem rád tam, kde je zrovna aktuální pozornost, jsem začal přemýšlet o vlastní akci. Podcasty se nabízely. Málo se o nich zatím mluví jinak než ve stylu: Příští rok to bude trend, tak nakup mikrofon. To jsem chtěl změnit. A pustil jsem se do workshopového formátu, který jsem nikdy nepřipravoval a vůbec jsem nevěděl, co z toho vlastně vypadne. Výsledkem nakonec byla neuvěřitelně příjemná tříhodinovka, kde se účastníci ptali, zajímali a mně se fakt hezky mluvilo. Pokud aktuálně přemýšlíte nad tím, že byste sezvali skupinu lidí k sobě a předali jste jim vaše vědomosti k určitému tématu, jděte do toho. Jen to moc nepřehánějte s powerpointovými slajdy.

A neopakujte moje chyby. Ty zásadní jsem se pokusil popsat zde: 

Začněte včas 

Time management je věc, kterou by měl každý manažer dobře zvládat. A přece jsem zjistil, že do začátku akce zbývají dva týdny, žádný účastník ještě není přihlášen, protože ani neexistuje přihlašovací formulář, teprve se dodělává grafika a já ani pořádně nevím, co budu vlastně říkat. Na workshop jsem měl připraveny celkem tři prezentace s podkladovými materiály. Dvě z nich jsem dodělával den před akcí. Domluvené občerstvení nedorazilo. Pár hodin před začátkem jsem tedy musel utíkat do obchodu a nakoupit. Znalosti cateringu pro mě končí u housky s šunkou. I tak se to ale nějak povedlo. Je nicméně potřeba pohlídat si, jestli to máte časově dobře rozvržené. Podobné nervy už znovu zažívat nechci. 

Kontrolujte po sobě 

V prezentacích a propagačních materiálech by neměly být chyby. Já, protože jsem nezvládl předchozí bod, jsem ani neměl čas poslat materiály pověřené osobě, která by je po mně zkontrolovala. Tady se ukázalo být výhodou mít prezentace strohé a neopírat se o ně. Menší množství textu znamená i menší pravděpodobnost, že v něm uděláte chybu. Stejně jsem jich několik objevil. 

Mějte někoho, kdo hosty přivítá

Na začátek jsem se rozhodl, že všechno zvládnu sám. A příště už vím, že tudy cesta nevede. Když totiž běháte z jednoho místa na druhé a snažíte se v kuchyni zjistit, která sklenička je čistá a která použitá, nemáte prostor vítat se s přicházejícími hosty. I proto je lepší mít někoho, kdo se o technické záležitosti postará a na vás zbyde už jen to vítání. V malém množství lidí se to ztratí, ale jakmile by nás mělo být víc než bylo (workshop byl maximálně pro 10 lidí), šlo by o malér. 

Jsem moc rád, že se u nás workshop povedlo zorganizovat a že si hosté odnesli i nějakou zajímavou radu. Příští termín pro Podcasty 101, 10. prosince, už by mohl být zase o něco lepší. 

Dělej Instagram. Dělej Facebook. Dělej LinkedIn. Dělej videa. Pokud vlastníte firmu a jste v ní aktivní, pak jste pravděpodobně něco podobného už slyšeli. A dává to smysl. Internet nám všem dává nevídanou možnost být vidět a slyšet. Tak proč toho nevyužít, že? Jako všechno, i toto má ale svou odvrácenou stranu. A to čas, který musíte strávit přípravami.

I proto je dobré být v tomto směru co možná nejefektivnější. A vytvořit si plán. Marketingovou hantýrkou bychom řekli “content plán”. Co to znamená? Může to znamenat všelicos, ale v první řadě to je váš jízdní řád, který vám pomůže nepřemýšlet každé odpoledne nad tím, co na ty sociální sítě vypustíte. Ušetří vám čas. A dovolí vám podívat se na témata, která chcete sdělovat, s větším odstupem. Díky tomu vás contentový plán může naučit i škálování. Škálování znamená, že například video, které natočíte, využijete jako klip na stories na Instagramu, potom jako video v reklamě na Facebooku a na závěr vezmete scénář k videu a vydáte ho jako článek na LinkedInu. O škálování vám napíšu podrobněji v příštích článcích. 

Jsem si vědom toho, že podobné plány mohou být velmi detailní. Ještě když jsem pracoval v rádiu, viděl jsem contentové plány a na ně navazující reporty, které měly několik desítek slajdů v PowerPointu. Tomu se vyhněte. Další doprovodné metriky můžete vždycky časem přidávat. V první řadě jde hlavně o to vytvořit si návyk. Dát dohromady témata, o kterých chcete mluvit. A následně dokázat vyhodnotit, kterým se vedlo lépe a kterým hůře. 

Následují postřehy z toho, jak funguje můj contentový plán. Je to jednoduchá tabulka v Numbers (jablková obdoba Excelu), kde zaznamenávám zatím jen obsah pro LinkedIn a od nového roku taky pro Instagram.  

Najděte si čas 

Každému funguje něco trochu jiného. Někdo cítí nástup kreativity společně s ranní kávou, někdo jiný až o půlnoci, když děti konečně usnou. Počítejte ale s tím, že alespoň několik hodin týdně vám příprava contentového plánu zabere.   

Zvolte si cíl 

Cíl musí být měřitelný. Může to být třeba fakt, že do tří měsíců chcete zvednout návštěvnost vašeho profilu o 50 %. Cokoliv, co lze v určitých časových periodách vyhodnotit. Pomůže vám to určit, jak se vám daří. 

Nastavte vizi  

Budete vzdělávat nebo budete bavit? Může to být i obojí, ale vždy je potřeba myslet na přidanou hodnotu pro vaše publikum. Slovo content znamená obsah, takže obsah musí být stěžejní náplní celé vaší tabulky. Neznamená to, že si všechny příspěvky nahrajete a napíšete týden dopředu. Úplně stačí, když si dopředu stanovíte jen témata, která chcete obsáhnout. A v poznámkách dopíšete, jestli bude příspěvek tvořen fotkou, videem, infografikou a podobně. 

Pravidelně tvořte a vyhodnocujte 

No a na závěr to úplně nejdůležitější: naučit se pravidelně tvořit. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si vybudoval návyk vždycky v neděli sednout a něco vytvořit. Ale po několika týdnech se to zlomilo a co se nestalo: těším na tu část týdne, kterou většina pracujících proklíná – neděli odpoledne. To období plné úzkosti z nového pracovního týdne, který je za dveřmi. Každý týden takhle projíždím zpětně moje příspěvky a sleduji, jak si vedly. 

Buďte tímhle způsobem sami sobě editory.

Nic to nestojí. 

Dlouhá léta jsem vzhlížel ke známým osobnostem, záviděl jim úspěch a výhody z něj plynoucí.  A zároveň si říkal, jak je k vzteku, že mě nikdy nic takového nepotká. Mohl jsem být slyšet, mohl jsem být vidět před kamerami, ale brzy jsem pochopil dvě věci: 

Že nejsem schopen najít svůj “niche”, což znamená můj osobní branding pojmout upřímně a zároveň mít cílovou skupinu, kterou chci oslovit. 

Že na mě čeká průměrná, byť třeba dobře placená, práce v médiích, na základě které ale díru do světa neudělám. Měl bych nicméně v brzkém věku zajištěnou budoucnost. Tedy jakýsi sen všech starostlivých maminek.  

Nikdy se mi nepovedl virál, nikdy se o mně nepsalo (pokud nepočítám zmínku v blanském Deníku o městském plesu, který jsem moderoval), nikdy jsem nezažil, že by mi lidé psali zpětnou vazbu. Až teď. Až s nastupujícím podnikáním a podcasty vidím, jak to všechno dává smysl, protože to dává smysl vám. Zpětná vazba je okamžitá, buď se o ní bavím přímo s vámi, nebo mi ji okamžitě dává na vědomí neviditelná ruka trhu. Je to fascinující a zavazující zároveň. 

Nepovažuju to za úspěch, ale za růst, který jsem nikdy neměl šanci zažít v tom pravém slova smyslu. Vždycky jsem si myslel, že růst znamená mít najednou 20 tisíc followerů na Instagramu. Jenže to je jen jedna z možností, jak ho dosáhnout. Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, jakto, že existuje tolik milionářů a miliardářů, kteří nemají úspěšné profily na sociálních sítích. Nebo o nich dokonce nikdo neví. A je to právě tím, že úspěch přichází v mnoha formách. Nemusí to být nutně desetitísce followerů. Může to být padesát followerů, ale přesně těch, které jste si vysnili.

S úspěchem se vždycky pojí jedna věc: pozornost. Pakliže vaše práce získává pozornost správných lidí, je velmi pravděpodobné, že jste úspěšní v tom, co děláte. Málokdy se v dnešním přetechnizovaném světě stane, že byste na úspěch přišli jako slepí k houslím. Málokdo dnes zopakuje raketový vzestup influencerů či youtuberů, kteří měli obrovskou míru štěstí v tom, že byli ve správné době na správném místě. Nebo neznámých herců, kteří vyhráli casting na film, který se stal po uvedení globálním megahitem. Štěstí hraje stále velkou roli, ale v době internetu už ho máte mnohem víc v hrsti vy než jiní lidé. 

Těmi jinými lidmi mám na mysli tzv. “gatekeepery”, strážce bran. Tito lidé rozhodují o vašem úspěchu nebo neúspěchu a vy jste jim zcela vydáni na pospas. Nemusí to být jen tehdejší majitelé nahrávacích společnosti ve vztahu k začínajícícm zpěvákům. Může to být i generální ředitel, který rozhoduje o povýšení a odměnách. Všechno se decentralizuje a každý má dnes možnost s minimem peněz a prostředků dosáhnout stejného úspěchu. Platí, že stále víc lidí bude odcházet na volnou nohu, kde budou svého štěstí strůjci. 

Častokrát se dočtete o tom, jak velký podnikatel ještě víc zbohatnul, protože koupil svou dvanáctou továrnu. Málo už se ale píše a mluví o tom, jak malý podnikatel nezbohatnul, ale konečně se mu povedlo prolomit nekončící dřinu a nekontrolovatelný pád otočil v řízený růst. Ještě nemá vyhráno, ale ví, že je vše na dobré cestě. Že se zařadí mezi mizivé procento lidí, které jejich podnikání nejspíš jednou uživí. Já považuju za svůj úspěch to, že na tyto lidi stále víc narážím a můžu jim v jejich cestě pomoci. 

Mám pocit, že říjen je měsíc, během kterého se nejvíc maká. Každý chce stihnout rozjet něco nového ještě před koncem roku. Případně narychlo dodělat, o čem se celý rok jen mluvilo. A co bych se tady povyšoval, vždyť to mám úplně stejně. Líbí se mi, že stále víc podnikatelů a manažerů chápe důležitost tvorby obsahu. A sílu vlastní osobní značky, na základě které může vybudovat takřka cokoliv. 

Už teď pozoruju, co budou největší trendy v mém vlastním oboru: obsahovém marketingu. A teď nemyslím trendy, o kterých lidé rádi přednáší na konferencích a nadšeně je konzumují na zpravodajských webech. Ne, příští rok opravdu nepřijde revoluce a nevtrhne sem virtuální realita. Ne, nezačneme si z ničeho nic povídat s chytrými asistenty jako s nejlepšími kamarády ze střední. Všechny velké změny v historii proběhly plíživě. Televizor vynalezli na přelomu 30. let minulého století. Mainstreamem se ale nestal dřív než v šedesátých letech. Internet vznikl v osmdesátých letech. Teprve s nástupem sociálních sítí ale zažívá online prostředí skutečný boom. 

Vytváření obsahu má tedy stále větší důležitost pro nás malé a středně velké. Kdo se chce prosadit, měl by o sobě začít přemýšlet jako o vydavatelství. A v takovém případě má celkem tři možnosti, co může produkovat: audio, video/obrázky a text. 

AUDIO

Asi nejblíž revoluci z hlediska konzumace obsahu je nebývalý vzestup mluveného slova. Typickým příkladem jsou podcasty, o kterých u nás ještě rok zpátky jen málokdo věděl. A ještě méně lidí je opravdu konzumovalo. Dnes je situace obrácená. Každý s iPhonem ví, že má aplikaci pro poslech podcastů předinstalovanou ve svém vlastním zařízení. 

Poslech je jednoduchý, ale především naplňuje snad všechny definice přidané hodnoty. Konzumace nás nepřipravuje o čas, protože může proběhnout během jiné činnosti. Typicky to je jízda autem do práce, běhání nebo klidně taková prkotina jako čekání ve frontě na poště. 

Člověk se v podcastech dozví know-how ze svého oboru. Jde tedy o způsob vzdělávání, který je zadarmo a který – v závislosti na kvalitách tvůrce – může být velmi obohacující. V příštím roce by mělo dojít k ještě většímu rozmachu podcastů u nás, což nevadí, protože dojde zároveň k čím dál většímu zkvalitňování produkce. 

VIDEO 

Všímáte si klesající poptávky po nablýštěných a luxusních promo videích? Asi na to nejsou žádná tvrdá čísla, protože je těžké takové vysokonákladové video definovat. Všeobecný hlad po autenticitě ale vede logicky k tomu, že schovávat se za drahou postprodukci nemusí být úplně dobrý nápad. Vždycky tady budou velké nadnárodní korporace, pro které bude takový druh obsahu podobným vyjádřením statusu jako koupě nového BMW. Majitelé menších firem ale musí počítat s tím, že půjdou s kůží na trh. Tedy že budou muset předstoupit před kameru a prezentovat sebe a svou službu/produkt. 

Jinými slovy: videa budou stále víc sloužit k tomu, aby z vás udělaly lidi. Vzpomínám si, jak jsem před lety jezdil po republice a točil pro firmy jejich vlastní firemní reportáže. Všechno bylo nastrojené a připravené, zaměstnanci v pozadí stáli v naškrobených úborech. Trochu to připomínalo agitační socialistická okénka do výrobních závodů, kde všechno jede na 120%. Jaká cesta je lepší? Dobrým příkladem může být třeba Petr Hudec z hurámobil.cz, který byl nedávno v mém podcastu Buduj značku. Petr vybudoval skvělý eshop, který v poslední době žene dopředu jeho youtubový kanál. Aktivně na něm vystupuje s novinkami a recenzemi ze světa chytrých telefonů. Přidaná hodnota a autenticita nechybí. Investoval do toho moře svého času a energie (záměrně neříkám peněz). Z dlouhodobého pohledu je vítězem. 

V příštím roce bude dobré přehodnotit, jak efektivně dokážete mluvit se svým potenciálním klientem skrz video. Nedělejte nákladné spoty, k nimž začínají být zákazníci imunní. Dělejte přesné a konkrétně zacílené minikampaně. Využijte toho, že pomocí videa na Instagramu můžete oslovit mámu na mateřské stejně účinně jako zakladatele úspěšného byznysu na LinkedInu. 

TEXT

Ne nadarmo se o trhu s copywritery říká, že má miliardovou hodnotu. Je to pravda. Budíme se s představou, že text zmizel a lidé nečtou. To není tak docela pravda. Lidé čtou. Jen jinak. Každý webová stránka, každý příspěvek, každá věta na firemní samolepce je přece psaný text. Ti nejlepší copywriteři si přijdou na opravdu skvělé peníze a většina z nás o tom neví. Pokračující trend tedy říká: text není jenom blog. Je to všechno, co na internetu čtete.  

Jak tedy shrnout příští rok z hlediska produkce vašeho obsahu? Speciálně pokud jste B2B firmou /podnikatelem platí, že byste o sobě měli začít přemýšlet jako o šéfredaktorovi vlastního média. A tím médiem jste vy. Produkujte co nejvíc kvalitního obsahu to jde. Myslete na přidanou hodnotu. A myslete taky na to, v čem jste dobří. Nedělejte to pro sebe.   

Mělo to být úplně pohodové odpoledne na lyžích. Lyžování mám ohromně rád, takže jsem se fakt těšil, až vlítnu na alpský manžestr. Počasí nádherné, podmínky taky. Prostě alpská idyla. Koneckonců měl jsem konečně dovolenou. Žádné rádio, žádný stres spojený s přípravou obsahu pro mediální domy, se kterými jsem tehdy pracoval. Měl jsem si odfrknout na místě, kam se vracím nejradši. Do hor. 

Kdo jezdíte pravidelně lyžovat do Rakouska, Itálie nebo jiných alpských zemí, tak víte, jak to v lyžařských střediscích chodí. Z garáží a stanic skibusů se před půl devátou ráno vyhrnou davy lyžařů a štosují se u dolních stanic lanovek, které je pak obratem vrhají na vrcholky zasněžených svahů. Byl jsem mezi nimi. Všechny lyžařské areály se bijí v prsou, jak zrovna jejich lanovky patří mezi ty nejrychlejší a nejpohodlnější a nejpanoramatičtější. Tato nebyla žádnou výjimkou. Nastoupil jsem do lanovky. Ta se rozjela. Rychle překonávala jeden výškový metr za druhým. A pak to přišlo. 

Ne nadarmo se panické atace říká ataka. Opravdu to je atak. Jako když narazíte nečekaně do zdi. Z vteřiny na vteřinu se vám zatočí hlava, srdce se prudce rozbuší, vyschne vám v ústech. Na někoho jde pláč, na někoho křik. Příznaky se liší. V každém případě máte strach, že máte infarkt a je po vás. No a přesně tohle jsem zažil v té nejrychlejší, nejpohodlnější a nejpanoramatičtější kabinkové lanovce. Dostal jsem závrať a nemohl jsem popadnout dech. Měl jsem pocit, že se s námi kabinka zřítí a je po nás. Od totálního záchvatu, který by mě odrovnal na zbytek dne, mě zachránilo vlastně jediné: že to nebylo poprvé, co ho prožívám. 

Stavy paniky přicházejí nečekaně. To mi po tomto incidentu došlo. Vplíží se a zaútočí. Podobně jako stavy úzkosti, které jsou s panikou pevně spojené. Předchází jim i strach nebo stres, který člověk dlouhodobě zažívá a potlačuje ho nebo s ním neumí naložit. A i když to je velmi nepříjemné, tak je potřeba se s tím naučit bojovat. A hlavně si nepřipouštět, že by nad vámi některý ze zmíněných strašáků měl šanci vyhrát. Postupně jsem si vytvořil takový “manuál”, který už dnes skoro nepoužívám, ale který mi ještě nedávno zásadně zlehčoval boj s panikou. Věřím, že pomůže i vám, ať už podobnými stavy procházíte v jakékoliv intenzitě. 

Eliminujte strach ze strachu 

Mít strach je normální. Je to přirozená reakce. Předpokládat strach je vlastně taky přirozené. Ale zároveň docela zničující. Pokud vás například přepadla úzkost během jednání s nesympatickým člověkem, je docela zřejmé, že se dalších jednání budete bát. Co kdyby tam byl zase někdo nesympatický a já to kvůli tomu pokazil? 

Pojmenujte si, co se s vámi děje

Máloco funguje na ostraňování úzkostí spolehlivěji než tohle. Vlastní sebereflexe. Když dokážete vystoupit z aktuálního stavu a pojmenovat sami sobě, že na vás přišla úzkost, automaticky jí tím nedáte šanci se rozrůst. Nejde to hned. Budete bojovat sami se sebou. Ale tahle technika vždycky pomůže. 

Zaměřte se na něco jiného 

Zkuste vaše myšlenky přesměrovat k něčemu úplně jinému. Třeba k tomu, co si dáte k obědu. Nebo k tomu, jak skvěle vám bude, až ta schůzka/práce/jakákoliv činnost skončí. Během samotné ataky zase pomáhá zaměřit se na nějaký konkrétní pevný bod. Na dveře nebo třeba na vlastní boty.

Dýchejte rychle, ne zhluboka 

Když se vrátím k tomu příběhu z lanovky, tak mi pomohla zdánlivě úplná blbost. Kdykoliv jsem během dalších jízd lanovkou (strach ze strachu) cítil nával paniky, vzpomněl jsem si na radu doktora, se kterým jsem problém konzultovat. “Když to na vás půjde, vezměte si třeba pytlík a rychle do něj dýchejte.” S sebou ve vzduchu jsem žádný pytlík neměl. Ale měl jsem rukavici. Tak jsem ji sundal a začal vyfukovat do ni. Tahle technika je totiž navázáním na předchozí odstavec. Zaměřit se na něco jiného může klidně znamenat i zaměřit se na vlastní dýchání. Ne zhluboka. Ale rychle a často. Pomáhá to. Uklidní to. Tak se držte.  

Několikrát do měsíce pořádáme u nás ve firmě akci, které říkáme Videosnídaně. Je to koncept, ze kterého si podnikatelé odnáší svou, mnohokrát zcela první, videoprezentaci. Společně s námi ji dávají dohromady a natáčí u nás ve studiu. Nikdy neřeším to, jak člověk před kamerou mluví a jak na ní vypadá. Většinou hned poznáte, jestli se daný člověk hodí na práci před kamerou nebo by měl raději prezentovat svoji službu jiným způsobem, třeba podcastem. Když se někdo z účastníků akce při natáčení zakoktá, nepovažuji to za chybu. 

Chyba je jinde. 

Ještě předtím, než jdeme do studia, sestavujeme s každým jednotlivě bodový scénář jejich projevu. Pro některé to je úplná novinka. Nikdy předtím si nechystali, co chtějí před kamerou říct. Ale měli by mluvit o svém podnikání, tedy o tom, čím aktuálně žijí. Moje první otázka většinou bývá: Co je vaše vize? 

Nazpátek dostanu seznam činností. Žádnou vizi. Seznam služeb, které poskytuje. Kdyby Coca-cola v některé ze svých reklam strávila minutu čtením seznamu všech limonád, které dováží, asi byste tu minutu dost trpěli. Ale to si Coca-cola nedovolí. Místo toho vám bude ukazovat emoce, které jsou s dobrovolným vpouštěním cukru a kofeinu do těla spojené. U malých podnikatelů to funguje úplně stejně. Všechno je potřeba udělat o emocích. A z emocí vyvstávají vize. Je škoda, že se tolik lidí brání je hledat, protože podnikání to vždy prospěje.  

Existují dvě knihy, které to popisují lépe než já a mnohem víc detailněji. Jak udělat z dobré firmy skvělou od Jima Collinse a legendární Začněte s proč, kterou napsal Simon Sinek. Nemyslím si, že je velký spoiler, když vám řeknu klíčovou myšlenku obou knih. U té první to je výsledek dlouholetého průzkumu, který říká, že firmy, které nemají jasnou vizi, jsou na tom z hlediska potenciálního růstu mnohem hůř než firmy, které vizi stanovenou mají. A zároveň ji také neustále předávají a vysvětlují jejich zaměstnancům. Simon Sinek na to navazuje tím, že jakmile si definujete, proč děláte to, co děláte, jste na dobré cestě získat víc zakázek a cítit se v podnikání mnohem jistější a motivovanější. Obě knihy můžu jedině doporučit. 

Není úplně snadné se té vize dobrat. Musíte začít sami u sebe. A přemýšlet, co vás naplňuje a co na vašem podnikání ve vás vzbuzuje největší emoce. A pak o těchto emocích musíte mluvit tak, aby podobné emoce cítil i člověk naproti vám. Nebo u obrazovky, na které vás sleduje. Bez jasně daného cíle, které vaše podnikání bude mít, se ale vize hledá těžko. Nenajdete ji, pokud podnikáte jen pro peníze. Nenajdete ji, pokud necítíte dobrý pocit z toho, že jste lidem pomohli. Lidé nakupují vaši vizi, ne vaši službu. Čím přesněji ji máte definovanou, tím rychleji lidé pochopí, o co vám jde, a rozhodnou se, jestli budou po této cestě kráčet s vámi. A dají vám své peníze.  

Nemyslete si, že jsem už při cestě od notáře s novým s.r.o. v kapse přesně věděl, jaká bude moje vize. Trvalo to víc než rok hledání. Teď už v agentuře víme, že pomáháme malým firmám vystoupit ze stínu těch větších. Nebo že chceme, aby podcasty z naší produkce zněly nejlíp v republice. Mít tohle stanoveno pomáhá všem. Vám, vašim lidem, i vašim klientům. 

Přemohl mě nový druh prokrastinace. Podobně jako různé viry a bakterie mutují, když si na ně vytvoříme protilátky, tak i tenhle druh prokrastinace je v ledasčem zákeřnější a odolnější. To protože se tak rád maskuje za vzdělávání. Přece není nic špatného strávit několik hodin čtením článků a konzumací videí/podcastů, které jsou pro moje podnikání tak relevantní. Jak bych se jinak posunul dál? Když jsem po pěti hodinách konzumace zjistil, že jsem sice namotivovaný všemi možnými řečníky, ale práce mi furt stojí, řekl jsem si, že je něco špatně. 

Kvalitních informací (ještě pokud ovládáte angličtinu), je na internetu tolik, že byste potřebovali několik životů je všechny přečíst. Samotného mě vytáčí, kolik vzdělávacího materálu je možné získat zdarma, ale nebude na ně čas. Proto je nutné filtrovat. A vybírat si, co opravdu potřebujete, abyste neztráceli zbytečně čas a neužívali si falešný pocit, že pro sebe něco děláte. 

A když už jsme u toho. Jak poznáte, že se “sebevzděláváte” moc dlouho? 

Většinou tak, že vás to samotné někde podvědomě přestane bavit. Ale vy pokračujete dál, protože víte, že byste se jinak museli věnovat úkolu, kterému se věnovat třeba zase tolik nechcete. 

Sledujte datum 

Čím akuálnější daná informace je, tím lépe. Obzvlášť to platí o nestálých oborech, které se neustále mění, třeba marketing nebo politika. Pokud je zpráva několik let stará, víte, že už nestojí za vaši pozornost. Jedině zevrubné analýzy obstojí zkoušku času.

Nečtěte anonymní autory

Zárukou kvality by měli být prověření autoři. Tedy ti, kteří se neschovávají za značku webové stránky, pro kterou obsah vznikal. Čím víc o autorovi obsahu víte, tím spíš si můžete zjistit, jestli pro vás jeho obsah bude přínosný a jestli stojí za váš čas. Pokud ne, existují mnozí jiní, kteří mezeru jistě dokážou vyplnit. 

Přeskakujte clickbaity 

Zaručená pravda! Tohle vás dostane! Smrt v přímém přenosu! Ještě nikdy jsem se z podobných článků/videí nedozvěděl nic než potvrzení, že titulek je lež a nadsazuje hodnotu obsahu. Tím, že působí na specifickou část mozku, tak vás podvědomě nutí kliknout. A proto výraz clickbait. (Bait = past.) Vyvinout si vůči podobným článkům imunitu je těžké, ale za tu svobodu to stojí. 

Ukládejte na později 

Tohle mi funguje perfektně. Všem doporučuji aplikaci Instapaper, která funguje jako mobilní, tabletová i webová aplikace a umí ukládat články na později přímo z webového prohlížeče. Umí to i s videi. Pokud se k obsahu, který si uložíte, ani po třech či čtyřech měsících nevrátíte, měli byste ho vyhodit. Evidentně už pro vás není zajímavý ani přínosný. Instapaper by mi měl čas brát, ale ve výsledku mi ho naopak vrací. 

Nechci říkat, že by se lidé neměli vzdělávat. Spíš hledat tenkou linii mezi vzděláváním a prokrastinací. Maskuje se totiž stále obratněji. 

Úplně perfektně si na tu dobu pamatuju. Bylo to zhruba čtyři roky zpátky. Dovysílal jsem v rádiu, připravil si témata na další den a najednou jsem se přistihl, že jsou tři hodiny odpoledne a já sedím doma a sleduju seriály. Tehdy jsem jich zvládal sledovat opravdu hodně. (Nestěžuju si, doteď mě seriály baví a relaxuju u nich.) Ale zároveň to tehdy bylo v něčem jiné. Neměl jsem totiž pocit, že se  na ně dívám za odměnu. Měl jsem pocit, že je sleduju, protože nemám nic lepšího na práci. 

Viděno zpětně, možná právě tam to začalo. Vydělával jsem si tehdy mezi svými vrstevníky nadprůměrné peníze (sociální bublina je hrozná věc) a byl jsem v klidu. Kdybych takhle v klidu zůstal delší dobu, nebyla by firma, nepřišly by zkušenosti. Ale měl bych volný čas. Rozhodl jsem se to tehdy změnit. Dokoukal jsem epizodu, a pak ještě jednu. A pak už jsem volný čas nikdy neměl. 

Všechno začíná v nitru člověka. Teprve pokud v sobě najde dostatek odhodlání vystoupit z komfortní zóny, ledy se pohnou. Můžete mu to tlouct do hlavy denně, můžete mu nechat pročítat knihy o osobním rozvoji. Nic nebude fungovat do chvíle, než si člověk sám uvědomí, že se chce pustit do něčeho nového, neprobádaného. Protože jinak by zůstal stále na stejném místě, stagnoval by. A každý ví, že stagnace je jen zamaskovaný úpadek. 

Asi by ale nemělo být cílem se prací zničit. Spojení work-life balance mi ale jde proti srsti a neztotžňuju se s ním. Člověk by podle mého měl pracovat na něčem, co má smysl. Co má pro něj smysl. Když ho ve své práci vidí, tak klidně utáhne rok dva tři po sobě bez víkendů. 

V téhle fázi se teď nacházím. 

A začínám si uvědomovat, jak složité vlastně je poznat, kdy je potřeba zvolnit. Protože jakmile se ocitnete v činnosti, která vám dává smysl, mozek by jel, ale tělo trpí. Ono sedět od rána do noci za stolem je pro vaše bedra asi stejně příjemné jako bodat se tužkou do žeber. Nějakou dobu se to dá přežít, ale celý život to absolvovat nechcete. Poslední dobou se s tím snažím něco dělat. Třeba se zrovna nacházíte v podobné situaci, a tak by vám moje příklady mohly být nápomocné. Tohle je podle mého potřeba dělat. 

Vážit si času

Utíká totiž strašně rychle. Říká se, že při podnikání nebo nějaké jiné náročné práci přestanete řešit rozdíl mezi všedním dnem a víkendem. A je to naprostá pravda. Skutečně vnímám dny spíš podle toho, jaký je zrovna provoz na jižní spojce. Ale to mi nevadí. Důležitější než to, jaký je den v týdnu, je najít si v něm čas pro sebe. Nedávno jsem byl třeba nadšený z toho, že jsem dvacet minut seděl v křesle a nedělal absolutně nic. Je to jako dát mozku prostor pro “aktualizaci systému”. 

Nemít přehnaná očekávání 

Když půjdete domů o půl hodiny dřív, nic se nestane. Je to prostá myšlenka, jejíž pochopení mi zabralo víc než rok. Je totiž mnohem lepší nastoupit na řešení problému v plné kondici (tedy po ránu) než na něj mžourat a snažit se ho vyřešit v chabém světle vaší stolní lampy. V mém diáři se často objevovalo i pět různých úkolů na jeden den. A ještě jsem byl schopen hledat prostor na šestý. Dnes už vím, že reálně víc než dva kreativně náročnější úkoly za den nezvládnu.  

Hýbat se  

Pohyb. To je většinou to první, co škrtnete, když vás práce začne pohlcovat. Já se k němu teď úspěšně zase vracím. Absolutní vášeň je fotbal, kterou se pak snažím doplňovat posilovnou a kardiem. Čtyřikrát týdně něco dělat považuju za ideál. Ona se totiž ta pneumatika kolem boků s každým rokem nafukuje čím dál tím rychleji. To je praktická stránka věci. Ta vědecká je, že díky pohybu se vyplavují endorfiny a díky nim pak v práci fungujete výkonněji. Obojí je ale dobře.