Mělo to být úplně pohodové odpoledne na lyžích. Lyžování mám ohromně rád, takže jsem se fakt těšil, až vlítnu na alpský manžestr. Počasí nádherné, podmínky taky. Prostě alpská idyla. Koneckonců měl jsem konečně dovolenou. Žádné rádio, žádný stres spojený s přípravou obsahu pro mediální domy, se kterými jsem tehdy pracoval. Měl jsem si odfrknout na místě, kam se vracím nejradši. Do hor.
Kdo jezdíte pravidelně lyžovat do Rakouska, Itálie nebo jiných alpských zemí, tak víte, jak to v lyžařských střediscích chodí. Z garáží a stanic skibusů se před půl devátou ráno vyhrnou davy lyžařů a štosují se u dolních stanic lanovek, které je pak obratem vrhají na vrcholky zasněžených svahů. Byl jsem mezi nimi. Všechny lyžařské areály se bijí v prsou, jak zrovna jejich lanovky patří mezi ty nejrychlejší a nejpohodlnější a nejpanoramatičtější. Tato nebyla žádnou výjimkou. Nastoupil jsem do lanovky. Ta se rozjela. Rychle překonávala jeden výškový metr za druhým. A pak to přišlo.
Ne nadarmo se panické atace říká ataka. Opravdu to je atak. Jako když narazíte nečekaně do zdi. Z vteřiny na vteřinu se vám zatočí hlava, srdce se prudce rozbuší, vyschne vám v ústech. Na někoho jde pláč, na někoho křik. Příznaky se liší. V každém případě máte strach, že máte infarkt a je po vás. No a přesně tohle jsem zažil v té nejrychlejší, nejpohodlnější a nejpanoramatičtější kabinkové lanovce. Dostal jsem závrať a nemohl jsem popadnout dech. Měl jsem pocit, že se s námi kabinka zřítí a je po nás. Od totálního záchvatu, který by mě odrovnal na zbytek dne, mě zachránilo vlastně jediné: že to nebylo poprvé, co ho prožívám.
Stavy paniky přicházejí nečekaně. To mi po tomto incidentu došlo. Vplíží se a zaútočí. Podobně jako stavy úzkosti, které jsou s panikou pevně spojené. Předchází jim i strach nebo stres, který člověk dlouhodobě zažívá a potlačuje ho nebo s ním neumí naložit. A i když to je velmi nepříjemné, tak je potřeba se s tím naučit bojovat. A hlavně si nepřipouštět, že by nad vámi některý ze zmíněných strašáků měl šanci vyhrát. Postupně jsem si vytvořil takový “manuál”, který už dnes skoro nepoužívám, ale který mi ještě nedávno zásadně zlehčoval boj s panikou. Věřím, že pomůže i vám, ať už podobnými stavy procházíte v jakékoliv intenzitě.
Eliminujte strach ze strachu
Mít strach je normální. Je to přirozená reakce. Předpokládat strach je vlastně taky přirozené. Ale zároveň docela zničující. Pokud vás například přepadla úzkost během jednání s nesympatickým člověkem, je docela zřejmé, že se dalších jednání budete bát. Co kdyby tam byl zase někdo nesympatický a já to kvůli tomu pokazil?
Pojmenujte si, co se s vámi děje
Máloco funguje na ostraňování úzkostí spolehlivěji než tohle. Vlastní sebereflexe. Když dokážete vystoupit z aktuálního stavu a pojmenovat sami sobě, že na vás přišla úzkost, automaticky jí tím nedáte šanci se rozrůst. Nejde to hned. Budete bojovat sami se sebou. Ale tahle technika vždycky pomůže.
Zaměřte se na něco jiného
Zkuste vaše myšlenky přesměrovat k něčemu úplně jinému. Třeba k tomu, co si dáte k obědu. Nebo k tomu, jak skvěle vám bude, až ta schůzka/práce/jakákoliv činnost skončí. Během samotné ataky zase pomáhá zaměřit se na nějaký konkrétní pevný bod. Na dveře nebo třeba na vlastní boty.
Dýchejte rychle, ne zhluboka
Když se vrátím k tomu příběhu z lanovky, tak mi pomohla zdánlivě úplná blbost. Kdykoliv jsem během dalších jízd lanovkou (strach ze strachu) cítil nával paniky, vzpomněl jsem si na radu doktora, se kterým jsem problém konzultovat. “Když to na vás půjde, vezměte si třeba pytlík a rychle do něj dýchejte.” S sebou ve vzduchu jsem žádný pytlík neměl. Ale měl jsem rukavici. Tak jsem ji sundal a začal vyfukovat do ni. Tahle technika je totiž navázáním na předchozí odstavec. Zaměřit se na něco jiného může klidně znamenat i zaměřit se na vlastní dýchání. Ne zhluboka. Ale rychle a často. Pomáhá to. Uklidní to. Tak se držte.
