Úplně perfektně si na tu dobu pamatuju. Bylo to zhruba čtyři roky zpátky. Dovysílal jsem v rádiu, připravil si témata na další den a najednou jsem se přistihl, že jsou tři hodiny odpoledne a já sedím doma a sleduju seriály. Tehdy jsem jich zvládal sledovat opravdu hodně. (Nestěžuju si, doteď mě seriály baví a relaxuju u nich.) Ale zároveň to tehdy bylo v něčem jiné. Neměl jsem totiž pocit, že se na ně dívám za odměnu. Měl jsem pocit, že je sleduju, protože nemám nic lepšího na práci.
Viděno zpětně, možná právě tam to začalo. Vydělával jsem si tehdy mezi svými vrstevníky nadprůměrné peníze (sociální bublina je hrozná věc) a byl jsem v klidu. Kdybych takhle v klidu zůstal delší dobu, nebyla by firma, nepřišly by zkušenosti. Ale měl bych volný čas. Rozhodl jsem se to tehdy změnit. Dokoukal jsem epizodu, a pak ještě jednu. A pak už jsem volný čas nikdy neměl.
Všechno začíná v nitru člověka. Teprve pokud v sobě najde dostatek odhodlání vystoupit z komfortní zóny, ledy se pohnou. Můžete mu to tlouct do hlavy denně, můžete mu nechat pročítat knihy o osobním rozvoji. Nic nebude fungovat do chvíle, než si člověk sám uvědomí, že se chce pustit do něčeho nového, neprobádaného. Protože jinak by zůstal stále na stejném místě, stagnoval by. A každý ví, že stagnace je jen zamaskovaný úpadek.
Asi by ale nemělo být cílem se prací zničit. Spojení work-life balance mi ale jde proti srsti a neztotžňuju se s ním. Člověk by podle mého měl pracovat na něčem, co má smysl. Co má pro něj smysl. Když ho ve své práci vidí, tak klidně utáhne rok dva tři po sobě bez víkendů.
V téhle fázi se teď nacházím.
A začínám si uvědomovat, jak složité vlastně je poznat, kdy je potřeba zvolnit. Protože jakmile se ocitnete v činnosti, která vám dává smysl, mozek by jel, ale tělo trpí. Ono sedět od rána do noci za stolem je pro vaše bedra asi stejně příjemné jako bodat se tužkou do žeber. Nějakou dobu se to dá přežít, ale celý život to absolvovat nechcete. Poslední dobou se s tím snažím něco dělat. Třeba se zrovna nacházíte v podobné situaci, a tak by vám moje příklady mohly být nápomocné. Tohle je podle mého potřeba dělat.
Vážit si času
Utíká totiž strašně rychle. Říká se, že při podnikání nebo nějaké jiné náročné práci přestanete řešit rozdíl mezi všedním dnem a víkendem. A je to naprostá pravda. Skutečně vnímám dny spíš podle toho, jaký je zrovna provoz na jižní spojce. Ale to mi nevadí. Důležitější než to, jaký je den v týdnu, je najít si v něm čas pro sebe. Nedávno jsem byl třeba nadšený z toho, že jsem dvacet minut seděl v křesle a nedělal absolutně nic. Je to jako dát mozku prostor pro “aktualizaci systému”.
Nemít přehnaná očekávání
Když půjdete domů o půl hodiny dřív, nic se nestane. Je to prostá myšlenka, jejíž pochopení mi zabralo víc než rok. Je totiž mnohem lepší nastoupit na řešení problému v plné kondici (tedy po ránu) než na něj mžourat a snažit se ho vyřešit v chabém světle vaší stolní lampy. V mém diáři se často objevovalo i pět různých úkolů na jeden den. A ještě jsem byl schopen hledat prostor na šestý. Dnes už vím, že reálně víc než dva kreativně náročnější úkoly za den nezvládnu.
Hýbat se
Pohyb. To je většinou to první, co škrtnete, když vás práce začne pohlcovat. Já se k němu teď úspěšně zase vracím. Absolutní vášeň je fotbal, kterou se pak snažím doplňovat posilovnou a kardiem. Čtyřikrát týdně něco dělat považuju za ideál. Ona se totiž ta pneumatika kolem boků s každým rokem nafukuje čím dál tím rychleji. To je praktická stránka věci. Ta vědecká je, že díky pohybu se vyplavují endorfiny a díky nim pak v práci fungujete výkonněji. Obojí je ale dobře.
